1998 - 2000

Byla sobota, vedro jak v kotelně. Slunce se palčivě opíralo o asfaltovou silnici, po které jsem kráčel narvaný do bundy z klokaní kůže a na rameni mi vysela kytara, protože jsem ještě nevlastnil futrál. Šel jsem pěšky z Plzně do Horní Břízy a pak kousek přes les. Tam byla hospoda a na vstupních dveřích plandal zmuchlanej cár papíru formátu A4 na kterém bylo napsáno – dnes koncert kapely VELVET ECSTASY. Byl jsem hrozně hrdej, že už máme plakát. V tmavých brýlích a kytarou v ruce jsem vstoupil dovnitř jak Desperado. V rohu seděli tři postarší brunátní pánové a když mě viděli, přestali klábosit a jeden na mě vykřikl. „Kampa mladej? Já tady dneska hraju,“ odpověděl jsem. „Tak si sundej ten kožich a pojď si dát pivo.“ Vlastně bych se nerad pitval v období, kdy jsem musel opouštět sály venkovských tělocvičen zadním vchodem, se slovy „víte hovno o rock´n´rollu burani“. Často jsem zkoušel poškádlit místní domorodce, co si přišli trsnout na big beat a absolutně jsem nechápal jejich reakce na naše skvostné dílo. Ten teplouš s černě zmalovanýma očima v minisukni byl pro ně veliká výzva.
Někdy v té době se Víťa s Matesem nejpíš rvali na pískovišti o plastikovou lopatku a kyblíček.
Znáte to, kdo nic neumí, obvykle nejlépe ví, jak by se to mělo dělat. Tak i já jsem měnil v kapele osazenstvo, i když jsem se kytary uměl jenom držet. Nasral jsem půlku plzeňských začínajících umělců, když jsem je odbyl s tím, že vypadají jak idioti a s jejich charisma můžou hrát leda tak na úrovni aglomeračního vidlo rocku. No, pochopte sami, když vám do zkušebny vtrhne jakýsi človíček, který by s vámi chtěl hrát v kapele a na hlavě má vyplešatělý věnec, kraťasy z dovolené v Itálii a tričko s nápisem windsurfing. Ale jakási kapela se nakonec dala do kupy. Kluci se ze začátku trochu lekli, co že se to vlastně bude hrát a když jsem se na koncertech začal svlíkat do naha a přesvědčoval ostatní, že by měli dělat to samé, tak mi polovina kapely zase utekla.
Coopi, kterého jsem v té době ještě neznal se zaručeně tvářil velmi přísně a poprvé se pozvracel s kamarádem orGem po lahvi Absintu a druhý den se strašně divil, jak je možné, že má zelený jazyk.
VELVET ECSTASY byli konečně funkční a byl to takovej punk střihnutej homosexuálním rockem a bubblegumovou taškařicí o jedné neznámé. Ta neznámá byl samozřejmě zpěv, protože sehnat zpěváka, který by uměl jen trochu zpívat a vyzařoval nějaké charisma, byl zážitek na celovečerní film. Ujal jsem se tedy aktivně mikrofonu, i když můj hlasový potenciál měl rozsah od dementní slepice po rozzuřeného buvola. Začali jsme se objevovat na plzeňské scéně, které vládly spíše hard-corové partičky, takže jsme byli automaticky zaškatulkovaný jako kapela pro holky. Já jsem s tím neměl žádnej morální problém, tak jsem to ještě krmil bizardním vystupováním obskurního pozírka, pro kterého není problém ukázat na pódiu cokoli.
Tou dobou hráli pan Starý a pan Vorda (tátové Matese a Víti) v kapele MEDITERIAN. Mates chodil s tátou do zkušebny a snažil se tam mlátit do bubnů, k čemuž mu matně napomáhal fakt, že když se bude dobře učit, koupí mu rodiče opravdovskou bicí soupravu.
Víťa pilně cvičil pod dohledem otce z nějakého hudebního slabikáře a bedlivě naslouchal, když mu vysvětloval, že na světě neexistuje nic lepšího než kapely The POLICE a The CURE. Otec byl asi věru dobrým učitelem a Víťa skvělým žáčkem, protože když se ho dnes zeptáte jaké jsou pro něho nejlepší kapely, hbitě vždy odpoví The POLICE a The CURE.
Coopi se trápil u dřevěné kytary po dědovi a jelikož to znělo furt tak nějak dřevěně, bylo načase vyzkoušet jestli kytara hoří. Bohužel hoří a když ji polejete benzínem hoří vcelku i zábavně. Po pirotechnickém efektu se slovy „to bylo to nejlepší co jsi zahrál“, byl čas pořídit pořádnou elektriku.

2001

Na VELVET ECSTASY začlo v Plzni chodit čím dál víc lidí a mnozí zkušenější hudebníci se pohoršovali nad tím, jak může na takový dřeváky chodit tolik lidí. Ale na našich koncertech byla opravdová zábava a po koncertech byla ještě větší. Dodnes se divím, že jsem to přežil. Když jsem se vrátil domu v 7 ráno s pěnou u huby a v závěsu 3 pofidérní děvčata, neúspěšně jsem přesvědčoval přítelkyni, že je všechno uplně v pohodě, jen nemají holky kde spát. Ale začalo se nám dařit i mimo Plzeň a stále častější výjezdy za koncertními radovánkami nás nakopli k tomu, abychom do kapely trochu zainvestovali a natočili jsme na tu dobu slušně znějící demáč „Lollipop“.
Známé plzeňské firmy Coopi a jeho kamarád orG si začli spolu pobrnkávat a podle svého velkého vzoru - Marilyna Mansona se místo pořádného zkoušení předváděli v šatech, co ukradli mámě, pomalovali si hubu od ucha k uchu rtěnkou a pózovali před zrcadlem s domněním, že takle nějak by to mělo vypadat. Sehnali si nějakou garáž a debatovali nad tím, že nějaký podobný úchyl by měl hrát taky na basu a na bicí. Ale divnejch lidí bylo tehdy málo a spíš než prachsprostýho civila raději nebudou mít nikoho.
Všechno se událo tohle léto, kdy měli tátové Matese a Víti nějakou kapelovou oslavu a řekli si, že by jejich synáčkové mohli na té oslavě zahrát něco spolu. Kluci spolu secvičili píseň Wonderwall od Oasis a A forest od The Cure. Na oslavě sklidili obrovské ovace a nakonec je nikdo nemohl sundat z pódia, protože kluci hráli a hráli, až se do toho hraní trochu zamotali, ale hlavní bylo, že furt hráli a že je to hrozně bavilo. Obecenstvo už bylo postupem večera slušně ožrato a když kluci stále nepřestávali, jeden už zjevně znuděný alkoholik poblil Víťovi combo, protože měl pocit, že už toho zmateného muzicírování bylo dost. Kluci si osvojili název MANDRAGE a kapelové duo ve složení Víťa Starý (dřevěná kytara + kvákadlo) a Mates Vorda (vypůjčené bubny z cirkusu) mohla začít fungovat.